Miniatury: Čtení z jiných hor

2 května, 2021
12:00

Březová voda

Pláně nad Moldavou v Krušných horách jsou natolik rozlehlé a zvlněné, že vyvolávají co chvíli iluzi cíle skrývajícího se v neviditelném údolí. Kráčíme po temenech a svazích, Corliss vybíhá za skřivany, myslí si, že je dohoní, obrys její rozevláté srsti se vlní ve větru. Malá tělíčka ptáků se včas zvednou k letu a chudák fenka – ještě má stále pubertu – kouká zmateně do výše. A za chvilku za nimi startuje znovu. Kolik má energie!

Tam za tím obzorem už uvidíme moldavský kostelík. Kdo by to byl řekl, že se mezi těmi oblinami dvojobzoru skrývá celé jedno hluboké údolí s dohořívající obcí plnou opuštěných budov. Ale znovu – jako bychom se stali obětí neviditelné fatamorgány – domnělé údolí se vyplňuje dalším mělkým úvalem se zbytky sněhových závějí. Leží tu na loukách, kam vítr v zimě navál nejvíce sněhu, také v úvozech. Všude jinde už sníh odtál a bílé roztékající se mince připomínají kanoucí hodiny z obrazů Dalího. Místo času tu možná odtékají tváře panovníků, jejich podobizna už z bílého kovu vymizela.

Konečně se dostáváme nad skutečné údolí Dolní Moldavy. Věž kostela se vynořuje z louky jak periskop a za ní pak okolní budovy, z nichž více než polovina je neobyvatelná. Scházíme z prudkého svahu do údolí. Tabulky na železných tyčích nás upozorňují, že jde o poddolovaný svah. Obcházíme poklesové rýhy a propadliny. V jedné se vytvořila skalní stěna zbarvená ro ruda. Je zvětralá, z její horní hrany se co chvíli uvolní drobný kamínek a spadne dolů na suť. Corliss to zneklidní, zpozorní při každém šramotu. Má nás na starosti.

Přes nebezpečí se rozhodujeme přespat právě tady. Je tu závětří a v noci bude jistě pod nulou. Žasnu nad tím, že nocuju na místě, kde jsem toho v mládí tolik prožil. Jezdil jsem na Moldavu za komunistů na nedělní bohoslužby faráře Jarouška Novosada, drsňáka z hor. Pomáhal jsem mu někdy s opravami kostelů. Měl na starosti Osek, Hrob, Mikulov i tady Moldavu. O Silvestra tu přesně o půlnoci pravidelně sloužil mši. Po jejím ukončení jsme se všichni postavili před vchod a zpívali jsme s tvářemi obrácenými k Německu českou hymnu. Novosad měl na moldavské faře ubytovaných několik dětí, učil je tajně náboženství. Zatkli ho a k výslechu odvezli rovnou ze školy i děti. Vězení nikoho nečekalo, kněz o státní souhlas nepřišel, dosloužil v těchto horách až do své smrti. Když ho odváželi do nemocnice a on věděl, že se už nevrátí, řekl mi památná slova: „A vykašli se na ty básně. Zpátky k Bohu. Na zem.“

***

Dnes tedy budu spát na zemi. A bude to zatraceně studený nocleh. S každou minutou se ochlazuje. Dochází mi, jak jsem Krušné hory podcenil. Je tu zcela jiné klima než na Šumavě. Už když jsme v poledne chodili okolo zdivočelých letitých buků na Bouřňáku, poznal jsem, jak tu i v dubnu umí ledově foukat. Slunce zakrýval rychle plující stratokumul a vzduchem poletovaly sněhové vločky. Buky však stály pevně, jen některé z nich se chvěly, ty, které už měly hodně ztrouchnivělý kmen jako moudří pamětníci s mnohými jizvami. Dutiny ve kmenech zarůstaly dalšími dutinami, skelety kmenů však držely pevně vyztužené tolika vichřicemi a mrazy, vždyť tu fouká takřka nepřetržitě. Přemítám, co mi ten bájný les rozkolébaných stařešinů připomínal více, zda shromaždiště mýtů znalých osamělců či jen sochy na hřbitově, do nichž vstoupil a v jejichž zákoutích se svíjel život zemřelých generací horalů.

Zpustly Krušné hory, je tu tolik vybydlených domů, z některých jsou zříceniny. Na budově moldavského nádraží vyhrává ve větru zpola utrhaný eternit. V jediném otevřeném freeshopu nemají nic k jídlu, jen celé kartony cigaret a spoustu podivných umělohmotných soch a obřích krmítek, která napíchnuta na klacky mohla by soupeřit s větrnými elektrárnami, otáčet se divoce ve větru, který nám vlézá všude. Hranice jsou stále nepropustné, po parkovišti víří prach a čerpací stanice má zavřeno, nikde nevidíme živého člověka. Cedule ukazuje do prázdna, prý třicet metrů tím směrem je nějaký bufet u Haničky, tak volám: „Haničkóóó!“

***

Můj péřák začíná být průsvitný, už nehřeje tak jako za svobodna, kdy jsem si ho pořídil. Slunce zapadá přesně v klínu hor, nad místem, kde se Jelení potok vlévá do Moldavského a kudy přetíná údolí saská hranice. Den zhasíná, měsíc už svítí za jediným zeleným smrkem a nad hlavou nám zpívá červenka. Pozorně naslouchám jejím prostým trylkům. Za žádným motivem nezní závěrečné akordy, ptáček zavěsí nit melodie ve vzduchoprázdnu. Pak načne novou. A protože jsem docela bdělý, vychutnám si i její poslední trylek, za nímž už následuje jen ticho noci. Přivolávám k sobě spánek. Corliss sedí a zřejmě spát nebude. Prý tohle plemeno na cestách vůbec nespí. Probudí se v něm ochránce dvora a hlídá. Tu a tam kousek popoběhne, blafne do tmy. Copak asi vidí? My lidé jsme za noci v pustinách nejsnadnější kořistí, nepoznáme nebezpečí, ani když nám stojí přímo před očima.

Zatím co Klubíčko v klidu spí, já se převaluju a hledám si polohu, ve které by mi bylo alespoň trochu teplo. Kdyby alespoň z poddolovaných prostor vyvanulo trochu tepla. Jako z pekla. Mám jen slabou karimatku a ještě jsem z ní sklouzl na chladnou celtu. Nakonec pod sebe pokládám ještě bundu. Budím se často a měsíc putuje dál a dál. Už opustil úkryt smrku, teď svítí naplno za holými větvemi bříz. V údolí pod námi pokleslo na dno pár pouličních světel. V jedné chalupě jsou rozsvícená okna ještě dlouho po půlnoci. Ale copak vím, kolik je hodin? Na kmeni břízy nad mojí hlavou se svit měsíce odráží ve svitcích kůry. Čekám na svítání. A když se rozední, pozoruju zázrak. Z ulomené větvičky břízy začala vytékat voda. Pravá březová voda, která však na mrazu hned namrzla do rampouchů.

***

Bloudíme dál po Krušnohoří. Jediné znaky života tu projevují otáčející se lopatky větrných elektráren. Nikde není v provozu čerpací stanice, jen na dveřích ojedinělých freeshopů blikotají červená písmenka open. Ale čaj, který potřebujeme na další mrazivou noc pod širákem, tu nemají. Klubíčko shání na večer víno, objevuje jedinou lahev, tak ji hned nese ke kase. Vietnamka, která ještě před chvílí hrála před obchodem na parkovišti s dětmi badminton, se zjevně těší, že si toho koupíme víc. My však nepřijeli na velký nákup. Tak se tváří zklamaně.

První hladové okno je otevřené až v Lesné. Připadáme si jak v oáze. V kovovém koši tu plápolá oheň, u kterého se hned ohříváme. Polévka i svíčková chutnají, švestkové pivo též. A pak se vydáváme na louku prohlédnout si sochy zvěrokruhu o tak dvacetimetrovém poloměru. Opodál se popásá ovečka. Bečí si pro sebe. Míjíme ji, prohlížíme si sochy jednotlivých hvězdných znamení. Tu se k nám po louce blíží postarší pán s trekovými holemi. Doprovázejí ho dvě dámy. Děda prohodil směrem k ovečce pár slov. Ta zapomíná na pastvu, ostatně, zatím tu té čerstvé trávy moc není, jakpak by mohla růst, když je stále taková zima. Ovečka začíná být až podezřele dotěrná. Stařík zrychlí, ona za ním. Copak se takhle chovají ovce? Náhle mi dochází, že je to beran. Rohy nemá, ale agresivita v něm přesto vzrůstá. Děda se s ním snaží dobrosrdečně dohodnout.

„Nech ho bejt, nezbavíš se ho,“ varují ho jeho společnice. Ale co má kdo radit starému muži.

Teď už je jisté, že ovečka je ve skutečnosti beran. Nedává provokatérovi oddechu. Snad ho dráždí trekové hole. Muž se co chvíli schovává za sloup některého ze znamení. Hraje s beranem na jukanou. Oba se točí, tu kolem blíženců, pak zase kolem štíra. Teď už je dědovi jasné, že beran to myslí vážně. Jakmile se zvíře na chvilku otočí, snaží se rychlými kroky uniknout z jeho dosahu. Vida, jak je stařík svižný. Dokonce popoběhne. Ale beran je bdělý. Oba doběhnou nanejvýš k dalšímu znamení a zase je obcházejí dokola, kdo z koho. Hra už trvá dlouho, přichází další muž, mladší, bez hůlek, snaží se berana odlákat, aby se starší s hůlkami dostal konečně do bezpečí. Zkouší jinou taktiku. Dochází k beranovi, bere ho razantně za hlavu: Kdo je tady pánem, co? Beran na nic nečeká a vráží vší silou do mladšího. A už drží v šachu oba. Je neuvěřitelné, že mu ti dva zoufalci na tak velikém a volném prostoru nedokážou uniknout.

„Co blbneš?“ ozývá se volání od ohrady, za kterou se pasou ovečky. Stojí tam chovatel ovcí a zprvu nevím, zda volá na muže nebo na berana. Podle toho, že beran nechává pronásledování a běží k chovateli jak pejsek, je mi jasné, že mu chovatel nabídl nějakou pochoutku. A ta vyhrála.

Mladší muž dochází k autu, kde na něj čeká jeho rozladěná manželka.

„Chtěla jsem se tu projít,“ vyčítá muži. „A pak tenhle beran. To se mi tedy nelíbí,“ hledí rozzlobeně k ohradě, jako by si chtěla stěžovat. Tam už se horká beraní krev zklidňuje nad žrádlem.

Text a foto Roman Szpuk

Popis k fotkám:
1) Buky na Bouřňáku I
2) Buky na Bouřňáku II
3) Buky na Bouřňáku III
4) Moldavské pláně – Steinbach
5) Moldavský kostel
6) Moldavský potok

{gallery}Jitka/rok2021/duben/jizni{/gallery}